Únor 2012

Co nás ve škole nenaučili

20. února 2012 v 17:16

Myslím,že ve školách učí moc věcÍ které nikdy nebudeme potřebovat.Zajisté jsou tu i věci o kterých říkáme,že je potřebovat nebudem,ale pravda je jiná.Je to podle toho co vás baví a co ne.A co nás ve škole nikdy nenaučí :

CO NÁS VE ŠKOLE NIKDY NENAUČÍ JE DEFINOVAT SLOVO DEFINICESmějící se


Co by se stalo, kdyby...

17. února 2012 v 18:25 | gabriela rumlova

Jednou když jsem rano vstala a znechucene jsem se oblékla (protože komu by se chtelo v pět hodin ráno vstavat ?) a taky jak jsem si oplachla svuj obličej naplacala make-up .Tak jsem si šla do pokoje vzít batoh a bundu šla jsem na chodbu oblíkla jsem se a vyrazila jsem do tej zatracenej školy :D když jsem byla už daleko skoro už u zastávky tak mi došlo že jsem si zapomnela vzít telefon no a jak já maniak vydržet bez telefonu věděla jsem že když se vratim že nestihnu autobus ale, tak co no vratila jsem se otevřela jsem si a protože šíleně mrzlo tak jsem se ani nevyzovala protože jsem věděla že to bude rychlovka vlítla jsem do pokoje vzala jsem si mobil z nabíječky a utíkala na bus samozdřejmně že jsem to uz nestihla.Bylo mi to celkem ale fuk nevím dotedka proč ale stejne jsem si sedla na zastavku (byla nebo vlastně stale je to zastavka tak odstrčená daleko za domami)vím ,že hned po autobusu který mně vozí do školy jezdí hned ten druhý tak jsem čekala ale protože když mněl autobus dááávno přijet a stale nejel a já byla neštasná ,že jsem se pro ten mobil vracela nechtela jsem se už vracet protože jsem věděla že dostonu pěkně vynadáno(po mojich sloveh pěknou čočku)tak jsem radči se rozhodla že si náký auto stopnu ale asi jsem to nemnela podcenovat jak je to nebezpečný stopovat ,ale ve strachu jak bych dostala vynadano jsem sedla k neznámýmu chlapovy do auto což jsem nemněla dělat .Když jsem mu řekla kam chci odvést tak jen kývl mo nemluvil a připadal mi hodně nervozní bála jsem se bylo mi prostě uplně divně tak jsem mu řekla přejel ste odbočku ten chlap furt nic tak jsem začale ječet on se otočil a vytahl nuž vyhrožoval mi že mi neco udělá tak jsem mlčela když jsme dolely na to místo furt mně hlídal nemohla jsem se snažit ani nák odvázat pevně mi zavazal ruky k sobě a já jsem se nemohla ani pohnout když asi po 3 dnech hnusnýho věznení mne jsem konečně slyšela jeho hlas z někým mluvil o předávaní když jsem slyšela předávaní začala jsem panikařit opravdu nejvíc za ty celé tři dny ale už jsem vymyslela unik protože muj telefon jsem mněla stále u sebe tak jsem mohla zavolat pomoct mně stale telefon brnil v kapse tak aby nepřišel na to že ho mám u sebe tak jsem vytakla baterii aby mne neprozradili a já nestratila jedinou šanci na unik .Tím předávaní myslel mne zjistila jsem to uplne krasne protože mi to i řekl at jsem připravená že ak kde budu se semnou nebudou parat tak jako on semnou jednou když ten chlap jel nekam pryč tak mne zavazal nekam do sklepabylo tam malinké okynko o mi jeste víc poholo byl to asi nakej amater proto že mi jako kdyby tím kam mne tím říkal uteč uteč no a já jsem taky naposlechla .Skoušela jsem si rozvazovat nohy ale to bylo docela marný nejprv jsem si musela nak oddělat ruky ale když jsem mnela skoro ruky odelané tak tam přišli nějácí muži začali se tam byvit zdá se mi že něměcky ale opravdu nevím byla jsem nervorní jeden na mne ukazal a smál se pak se začali smát ale zachvilku odešli.Když odešly vyděla jsem okýnkem jak odjíždějí auta tak jsem si hned rozvazala ruky zapla jsem telefon a volala jsem na mamčino číslo at zavola policii že jsem v vysoké hale dole ve sklepě že mne tu nekdo vězní at okamzite nekoho mi zavolá na pomoc a vtudle chvíly tam přišla nejáka žena krerá mne vzala mobil vytahla znej baterku kartu ale to mi bylo jedno protože když jsem volala bylo mi jiste že ji napadne mne najit podle IPS v mojem mobilu ale i tak jsem byla nervozní . Ta žencká začala křičet přišel tam ten chlap zmlatily mne a zavázaly a zavřely do nákej mísnostě Byla jsem tam asi den pak jsem čekala a věřila jsem že mne najdou začala jsem se i modlit (a zrovana kvuly tomu si myslím že mne našly) někdo začal řvát otevřete otevřete dveře a já věděla že jsem zachraněná začla jsem řvát a policie mne odvedla do auta po tom o jsem o všem vypověděla pustily mne domu nemněla jsem ješte ale soud za sebou ale pustily mne domu protože jsem vypověděla dostatečne tak aby jim to zatím stačilo. pustily mne domu mamka i tatka byli velice radi vše jsme si řekli.....................................................................A já jsem velice ráda že jsem se pro ten mobil stejne stavila co by bylo kdybych ten mobil nehledala ? A ša bez nej ?


Tma jako v pytli

7. února 2012 v 13:27 | Gabrielarumlová
Vzbudila jsem se v úplné temnotě, pociťovala jsem chlad. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale věděla jsem jistě, že to nebude dobré. Tento scénář jsem už tolikrát viděla v těch kriminálních seriálech a filmech a nikdy to v nich neskončilo zrovna pěkně. Má zvědavost mi ale stejně nedala a snažila jsem se alespoň sledovat okolní prostředí. Nic jsem ale nezjistila, jelikož tma byla tak velká, že nešlo vidět ani na krok. Netušila jsem, který den je a matně jsem se snažila vzpomenout na poslední věci, které se odehrály minulý den, či předminulý den, či který to vlastně byl. Byla jsem zmatená. Naposledy jsem ulehala do postele, pokud si dobře pamatuji. Byl pátek 6.8. Kručelo mi v břiše a měla jsem vyschlo v krku. Náhle mě vyrušil nějaký zvuk, připomínal kroky. V naději, že mě někdo uslyší jsem vykřikla: "Je tam někdo?"
Ozval se další záhadný zvuk. Otáčela jsem se za zvukem dál a dál.
"Vím, že tam někdo je, tak se ozvy, prosím." Opět se nic neozývalo.
"Kdo jsi?" Zkoušela jsem to znovu a znovu. Už jsem byla bezradná. Znovu jsem si lehnula do neznáma a roztáhla ruce. Zklíčená jsem nevěděla co dělat a užívala jsem si nejspíše poslední chvíle svého života přehráváním mé oblíbené písničky. Ani jsem nepostřehla, že si ji broukám nahlas. Stejně mě nikdo neslyší. Bylo mi to jedno a když už mám být za pár hodin, či minut mrtvá, proč si to neužít?
"Koukám, že máš ráda stejnou písničku." Zpozorněla jsem, mé smysly se zaměřily na mé nejbližší okolí, odkud hlas promluvil. Okamžitě jsem přestala zpívat. Nevěděla jsem co dělat, zůstala jsem zcela bez hnutí. Až když se zase nic dlouho neozývalo řekla jsem: "mám hlad."
Ozval se smích.
"Ty jsi tu zavřená a jediné na co myslíš, je jídlo a ještě k tomu si zpíváš skvělou písničku? Jsi normální?" Ten hlas mi byl tak povědomý, ale nemohla jsem si uvědomit, kdo to je a odkud ho znám. Je to někdo ze školy, tím jsem si byla stoprocentně jistá. Co tu ale dělá, proč je tu právě teď se mnou zavřený, nebo mě snad unesl on? Z těchto myšlenek mi až zamrazilo v zádech.
"Asi nejsem normální, ale co mám dělat, když mě někdo unesl a strčil sem, tady se nic jiného dělat nedá."
"Mýlíš se, nikdo tě neunesl." O čem to mluví? Nechápu to.
"Jak to myslíš?" Jeho hlas mě nějak vnitře uspokojoval a můj veškerý strach se přeměnil v pocit absolutního bezpečí. Nevěděla jsem proč, ale chtěla jsem zjistit, kdo ten kluk, muž je. "Kdo jsi?"
"Zkus hádat."
"Mám pár teorií, ale ani jedna z nich mi nepřipadá dostatečně pravděpodobná."
"Já neříkal, že to musíš uhodnout, ale aspoň to zkus."
"Otázka je, jestli mi to řekneš, pokud to neuhodnu."
"Neřeknu, když na to nepřijdeš, můžeš jít..." Hraje si se mnou.
"To by byla ale moc rychlá prohra, nemyslíš? Já na to určitě přijdu, kdo jsi."
"Nemyslím si."
"Fajn, nejspíš si nějaký psychopat, který mě sem unesl jen kvůli tomu, abych si ho všimnula. Chodíš se mnou na stejnou školu a jsi kluk."
Znovu propukl ve smích. "Jak jsi poznala, že jsem kluk?"
Věděla jsem, že to je jen řečnická otázka. "Tak, jak mi to zatím jde."
"No, já nevím."
"Určitě chceš, abych na to přišla, takže bys aspoň mohl říkat, když mám pravdu."
"No já nevím."
"Fajn. Tvůj hlas je mi neuvěřitelně povědomý, nevím odkud tě znám, ale vím, že tě prostě znám."
"Hmm."
"A tvůj smích, pamatuju si, že jsem kolem tebe šla s mou spolužačkou, když jsi byl otočený zády a bavil ses s jedním klukem ze septimy. Jo to jsi byl určitě ty." Zatraceně, kdo chodí do septimy! Automaticky jsem sáhla do kapsy, ve které ale žádný mobil jako obvykle nebyl. On mlčel, já jsem taky mlčela. Ticho bylo nesnesitelné, ale já už moc dobře věděla, kdo ten neznámý kluk je. Vždy se mi líbil a vždy mě zaujímal, ale nikdy jsem s ním nemluvila. Nikdy. Mé oči se už po té době zcela přizpůsobily této tmě. Viděla jsem i Martinův obrys. Pomalu jsem se pokoušela vstát, byla jsem ale až moc vysílená. Dobelhala jsem se k němu téměř po čtyřech. Pohladila jsem ho po tváři. "Vím, kdo jsi." Cítila jsem jeho pohled, i když jsem neviděla do jeho očí. Bezpečí bylo už hodně nablízku. Možná se konečně na mě i v lásce obrátilo štěstí.
"Natalí, vstávej."
"Co? Co se děje?"
"Asi se ti něco špatného zdálo."
"Já si nepamatuju, že by se mi něco zdálo!"
Rychle jsem se vyhrabala z postele a zamířila do koupelny. U zrcadla mnou projel zvláštní pocit, zcela nepředvídatelný a podivný. Všechno jsem si uvědomila. Bylo deset hodin. Vzbudila jsem kamarádku ze septimy a zjistila si Martinovu adresu. Za pár hodin jsem už byla na cestě k němu. Zazvonila jsem u něj doma a k mému zklamání otevřela nejspíše jeho máma.
"Dobrý, dobrý den, je prosím Martin doma?"
"Ahoj, právě šel nakupovat, potřebuješ něco?"
"Ne, já jen..., já tu počkám."
"Nechceš jít dál?"
"Ne, počkám venku, děkuju." Usmála jsem se na ni a ona jen zavřela dveře. Posadila jsem se na schody a přemýšlela co budu dělat. Měla jsem chuť odtamtud vystřelit rychlostí blesku, ale když už jsem podnikla tak náročnou cestu, proč jí nevyužít? Opřela jsem hlavu o zábradlí a nic nevnímala, zavřela jsem se do svého světa a nic, ani nikoho jsem přes něj nepustila. Na chvíli jsem zavřela oči a byla jsem na chvíli úplně mimo. Vzbudilo mě až něčí lehké popíchnutí a něčí hlas. Někdo se mě snažil probudit a asi se mu to moc nedařilo. Otevřela jsem oči a zamotala se mi hlava. Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla jsem ho.
"Co tu děláš?"
"Já, já..." řekla jsem rozespale.. "zdál se mi sen."
"Aha."
"Jestli chceš, můžu ti to všechno říci, zajděme někam na kafe třeba, jen, jestli chceš, samozřejmě."
A takhle to vše začalo a jak to bude pokračovat jen čert ví ;)